Jednoduché triky při malování bytu

Jednou za čas většinu z nás čeká nepříliš příjemná činnost – malování. My jsme tuto akci srovnatelnou s živelnou katastrofou nedávno prodělali. Pokud nechcete být odkázáni na profesionály (což má své výhody, ale také nevýhody), možná oceníte několik drobných rad.

Napojování dvou barev

Požívat při výmalbě kombinace barev je dnes moderní. Většinou se pro oddělení barev používá papírová zakrývací páska. Pokud je však povrch nerovný, což například klasická štuková omítka bývá, často barva zateče pod pásku a výsledkem je nerovný přechod barev. Toto nastává i v případě, že nanášíme barvu opatrně štětcem ve směru od okraje ven. Tomu lze zabránit jednoduchým postupem. Jako první naneseme okolo pásky nikoli barvu druhé plochy, ale tu původní (přelepenou)! Ta sice také zateče pod pásku, ale to nevadí, protože je stejná jako ta zakrytá barva. Tím ovšem zalepí mezery pod páskou a další vrstva (nebo vrstvy) už cílové barvy nezatékají a jsou po stržení pásky odděleny rovnou linií. Je dobré si naplánovat postup tak, aby jako druhá byla nanášena barva s vyšší kryvostí – ušetříme si vícenásobné přetírání v místě styku, pokud by spodní barva prosvítala.

Čisté zakončení a napojení barvy u stropu

Stropy i přes různé trendy bývají malovány světlou, většinou bílou barvou. Napojení na stěnu se řeší tak, že barva stropu bývá přetažena několik centimetrů na stěnu. Tímto způsobem lze také opticky měnit výšku místnosti – pokud bílá barva zasahuje na stěně níž, opticky to snižuje výšku místnosti. Pro napojení lze použít také papírovou lepící pásku, ale já používám jiný (jednodušší) postup. Potřebuji k němu pouze malířský váleček, který má ostré hrany, tedy nejlépe molitanový. Tento váleček posuneme na jeho osičce tak, aby vzdálenost jeho okraje od ohbí osičky odpovídala požadované šířce bílého proužku. Potom opatrně opřeme držák válečku o strop a váleček táhneme po zdi – vznikne čistý předěl mezi barvami. Víc než slova asi napoví foto. Je potřeba dbát na to, aby byl váleček přiměřeně namočený do barvy, protože pokud by bylo barvy příliš (nebo na váleček moc tlačíme), dochází k jejímu vytlačování do stran. Také pozor na potřísnění osičky barvou, protože potom si uděláme šmouhy na stropě. Někdy osičku v místě kontaktu olepuji páskou, abych čerstvě vymalovaný strop neodřel. 

Z mých dětských let si pamatuji, že táta dělal napojení barev štětcem podle čáry (vzniklé „brnknutím“ zednickou šňůrou) a potom spoj překryl linkou pomocí linkovacího přístroje s gumovým kolečkem a pravítka...

Pokrok nezastavíme – nové technologie

Při posledním malování jsme použili některé novinky. Jednak jsme si koupili váleček se zásobníkem barvy v rukojeti, takže není potřeba stále namáčet. Barvy jsme si nechali namíchat podle vzorníku. V místech, kde bylo potřeba překrýt skvrny, jsme použili speciální podkladovou barvu. Tam, kde jsou studená místa (rohy místnosti a ostění oken), jsme použili termoizolační barvu, která obsahuje mikroskopické skleněné kuličky plněné zředěným vzduchem (tedy téměř vakuem) a měla by zvýšit povrchovou teplotu až o dva stupně. Tím by se měl snížit sklon ke kondenzaci vodní páry a tím vznik plísní.
Zatímco nový váleček se už osvědčil, účinnost ostatních technologií se projeví až časem, a snad to bude v kladném smyslu...

Šikovná "udělátka" II.

Při práci jsem si připomněl pár dalších "udělátek", které ji dokáží usnadnit, takže je čas na druhý díl seriálu.

V garáži mám hladkou šedivou dlažbu. Hlavně v období podzimních a zimních plískavic z auta odtékají a odpadávají různé nečistoty. S pomocí stěrky na podlahu je úklid hračkou. Stačí podlahu polít vodou z konve nebo hadice, případně počkat, až se nečistoty odmočí, a "vyhnat" je pomocí stěrky ven. Podobné stěrky můžeme vídat u bazénů, saun apod.

V jednom z dřívějších příspěvků jsem popisoval opravu cyklocomputeru za pomoci smršťovacích bužírek. Ty jsou výborným pomocníkem při práci s elektrickými vodiči. Během chvilky s jejich pomocí vytvoříme pevnou, vodotěsnou a profesionálně vypadající izolaci kabelů. Jenom je třeba vzpomenout si na jejich nasazení ještě před sletováním spoje a posunout je do dostatečné vzdálenosti od letovaného místa, aby se nesmrštily teplem při letování. K jejich smrštění na správném místě lze použít horkovzdužnou pistoli, ale třeba i obyčejný zapalovač nebo (s opatrností - teplota je opravdu vysoká!) miniaturní plynový hořák. Ten lze použít třeba i na méně přesné pájení nebo k zapálení silvestrovského ohňostroje (nebo grilu) ve větrném počasí.

Pokud při některých pracích v dílně potřebujeme pomocníka, někdy ho mohou nahradit různé svorky. Je jich na výběr spousta druhů, od obyčejných pružinových přes klasické truhlářské, rohové až po "jednoruční". Svoji práci zastanou dobře a navíc nám do ničeho nekecají...  :-)

Protože můj pracovní kout v garáži není příliš velký, dost často se při práci s většími kusy dřeva nebo kovu přesouvám na vydlážděnou plochu před garáží, nebo dokonce na trávník. Je to lepší i z hlediska úklidu a při prašných pracích (řezání, broušení). V tom případě používám skládací pracovní stolek - je lehký, skladný, stabilní a dokáže materiál i sevřít. Ideální je mít pro práci s dlouhými kusy dva tyto stolky, ale pro podepření volného konce poslouží i opěradlo staré židle nebo dřevěná kozička. Stolky jsou v různém provedení, nejjednodušší stojí pár stovek, ale existují i propracovanější profi verze - třeba s naklápěním desek nebo nožním ovládáním, které ale už přijdou na několik tisíc.

Občas je potřeba udělat něco i na zahradě. Pokud je zrovna mokro, je nutné si potom očistit boty. Díval jsem se po různých "škrabácích", ale žádný se mi příliš nelíbil nebo se mi zdál zbytečně drahý. Chtěl jsem si svařit vlastní, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Až jednou při nákupu v hobbymarketu padl můj zrak na plastové zatravňovací dlaždice - a problém byl vyřešen! Jednu jsem koupil a položil na zahradě. Stála asi 70 Kč, velikost optimální - asi 60 x 40 cm. Boty čistí opravdu dobře, je trvanlivá, snadno přemístitelná třeba při sekání trávy a nevypadá špatně. Lze ji podložit fólií nebo plechem pro snadnější čištěním, má i oka pro uchycení k zemi.

Můžete se pochlubit, jaké vychytávky používáte vy!

Krmítko pro ptáčky

Mnozí v zimě přikrmujeme zahradní ptactvo, abychom měli během celého roku z okna co sledovat (někteří zase chovají kočky, nelítostné predátory, kteří ptactvo likvidují). K tomu je samozřejmě nutné vhodné krmítko. Měl jsem pár požadavků, které by mělo splňovat:

1. Musí být závěsné, protože jsem chtěl použít k zavěšení houpačkové háky na pergole na terase - ideální místo pro umístění, navíc bez jakýchkoliv úprav.
2. Musí mít zásobník, ze kterého se samočinně doplňuje, aby se nemuselo často dosypávat krmení.
3. Mělo by být dobře chráněné před nečasem (tedy ne tím z vlády, ale před sněhem a deštěm).

Samozřejmě nepřipadala v úvahu koupě hotového krmítka - jednak z důvodu mojí kutilské cti a jednak mi žádné prefabrikované nevyhovovalo. Sledoval jsem krmítka u domů, v obchodech, inspirovalo mě i krmítko vyrobené mým tátou. Syntézou všech poznatků nakonec vzniklo řešení, které je naprosto vyhovující, jednoduchá, pevné, funkční a snad i originální. Celkový pohled:

Prostřední část (zásobník) je napevno spojená s podlážkou. Zásobník se plní po odejmutí stříšky. Spojení se provede zasunutím kolíčků do vzájemně svrtaných děr v bočnicích. Kolíčky jsou samozřejmě delší, aby se s nimi dobře manipulovalo. Krmení vypadává štěrbinami u podlážky. Víc než popis napoví další obrázky:

Na výrobu jsem použil odřezky OSB desky, prkének a latěk. Jako kolíčky fungují kousky rýhovaných dřevěných hmoždinek. Konce jsem trochu kuželovitě upravil obyčejným ořezávátkem na tužky, aby se lépe zasunovaly. Střecha je pokryta térpapírem.

Potom už jenom stačí nasypat nějakou dobrotu - třeba zrní, strouhanku nebo slunečnicová semínka... 

Když potřebujete vypnout...

Několik let používám jednu jednoduchou vlastnoručně vyrobenou pomůcku. Původním impulsem bylo, když jsem začal používat ruční kotoučovou pilu ("maflík") v obrácené poloze jako stolní cirkulárku (což se samozřejmě nedoporučuje). Protože vypínač má pojistku, musel jsem ho pomocí opásání nechat trvale sepnutý a přístroj zapínal a vypínal vytahování ze zásuvky. Jednou jsem se naštval, protože to bylo opravdu nepohodlné, a ze staré zásuvky, vypínače a flexošňůry vyhrabaných v garáži jsem sestrojil sofistikovaný vypínač, připojitelný mezi zásuvku a šňůru pily. Na přiložené fotografii vidíte, že se opravdu povedl!

Sice má větší rozměry, ale to mi nevadí, naopak - například položený na zemi se dá ovládat i nohou, nebo jde někam zavěsit... Používám ho třeba i k vypínání montážní halogenové lampy nebo jiných přístrojů. Samozřejmě existují i profesionální varianty (zde).

Problém s kondenzací vlhkosti v komíně (doplněno)

V posledních dvou letech mám problémy s kondenzací vlhkosti v komíně. Jedná se o klasický trojsložkový komínový systém Schiedel, na který jsou napojena krbová kamna. Nad úrovní přízemí je vedený nevytápěnou půdou, tedy je v zimě promrzlý, takže v něm vlhkost kondenzuje, stéká a to se projevuje nepěknými mokrými a tmavými skvrnami u základu komína a okolo zaústění kouřovodu.

Dříve jsem tyto problémy neměl pravděpodobně hlavně proto, že se téměř denně v kamnech topilo. Zimy v posledních létech také jsou mrazivější, trvalé teploty pod nulou bývají nepřetržitě mnoho dní, což má samozřejmě velký vliv.

Kde se vůbec vlhkost v komíně bere? Rozdílem teplot a uvnitř a venku a působením větru vzniká v komínu „tah“, který netěsnostmi odsává teplý a vlhký vzduch z interiéru. Ten se cestou v prochladlém komíně ochlazuje a dosahuje rosného bodu, takže se vysráží na stěnách v podobě kapek nebo námrazy. Voda stéká po stěnách a hromadí se v dolní části komína. Jedná se o poměrně velké množství, během několika mrazivých dnů se jedná třeba o půl litru vody.

Řešením je jednak omezit průnik vzduchu z interiéru netěsnostmi (těsné nasazení kouřovodu, zavírání všech průduchů v případě netopení, kontrola těsnění dvířek kamen i vybíracího otvoru), jednak zachycování kondenzátu. Samozřejmě pomůže i to, když se jednou za pár dní v kamnech zatopí, aby se komín prohřál a vysušil.

Pro zachycování kondenzátu jsem vymyslel velice jednoduché zařízení – viz neumělý náčrtek. Z tenkého hliníkového plechu jsem udělal kruh s průměrem o 2 cm větším než je světlost komínu. Uprostřed jsem udělal díru o průměru asi 2 cm, vzniklé mezikruží jsem nastřihnul a lehce stočil do mělkého kornoutu. Ten jsem pak vložil do komína tak, aby byl napříč v horní části vybíracího otvoru. I když je hliník málo pružný, udrží se rozepřený v rouře. Kondenzát je kornoutem sváděn doprostřed a odkapává do nádobky, kterou je obyčejná plechovka. Občas množství kondenzátu zkontroluji a v případě potřeby plechovku opatrně vybíracími dvířky vyjmu a vyliju. Je také potřeba plech čistit od usazeného popílku a sazí, protože v případě vyšší vrstvy po nasáknutí ztěžkne a má tendenci sjíždět. Proto je vhodné umístit trychtýř do horní části vybíracího otvoru – jde dobře manipulovat s nádobkou a zároveň kontrolovat množství popílku. Asi by bylo lepší použít pružnější a pevnější materiál, ovšem s dostatečnou odolností proti agresivnímu kondenzátu (pozinkovaný ocelový nebo nerezový plech), který by v komíně seděl pevněji. Výhoda je, že je velice jednoduché úpravu vrátit do původního stavu.

Některé komínové systémy už s kondenzátem počítají a mají v dolním konci vsazenou nerezovou nádobku s trubičkou pro jeho odvod, ovšem je potřeba mít v dosahu odpad pro její zaústění. Od doby, kdy jsem toto zařízení nainstaloval, nemám s kondenzátem v komíně problémy – dno je maximálně trochu vlhké, ale rozhodně v něm nestojí voda jako dříve.

Doplnění:
Vyrobil jsem verzi z nerezového plechu tloušťky asi 0.5 mm. Plech je daleko pevnější, takže v komíně dobře drží. Protože byl problém kužel do komína kvůli tuhosti materiálu vůbec usadit, přišrouboval jsem na okraje v místě nastřihnutí dva šroubky M6, pomocí kterých jde kužel dobře uchopit a smáčknout. Myslím, že další úpravy už nebudou potřeba. Fotografie napoví víc.