Stavba plechového zahradního domku

Protože úložných prostor není nikdy dost a různého "harampádí" v garáži a na zahradě přibývá, byl jsem nucen řešit prostor pro uložení hlavně zahradní techniky. Volba padla na plechový zahradní domek Lanistorage 8x8 (to je rozměr ve stopách, takže podlaha je čtvercová o hraně kousek přes 2,5 metru. Plech jsem zvolil kvůli jednoduchosti případného přenesení na jiné místo a při troše údržby předpokládám i slušnou životnost. Domek jsem kupoval začátkem roku 2015 na Give.cz za cca 7500,- Kč včetně přídavného podlahového roštu a dopravy (mimochodem po několika týdnech se cena vyšplhala přes 9000,- Kč !). Údajně je výškou přizpůsobený evropským uživatelům, ale stejně se člověk musí ve vchodu ohýbat.

Balení výrobku je ve dvou krabicích – jedna je podlouhlá a obsahuje hlavně delší profily, druhá je plochá a obsahuje zejména plechové panely. I když je balení robustní, ze silného kartonu, pohybem dílů uvnitř došlo u některých kusů k lehkému poškození (škrábnutí, ohnutí), ale není to nic, co by ovlivnilo funkčnost a protikorozní ochranu nebo nešlo narovnat. Montáž trvá zhruba 8 - 10 hodin, je nutná menší dopomoc druhou osobou, pokud je něco nutné přidržet. Ke šroubování jsem používal klasický šroubovák, abych minimalizoval nebezpečí protočení bitu v drážce šroubků a tím jejich budoucího rezivění, případně stržení závitu. Vzhledem k nízké hmotnosti není problém domek smontovat na vhodném místě a potom přenést na definitivní pozici (v mém případě přistavit ke zdi).

Návod by v některých oblastech mohl být detailnější, hlavně montáž horních kolejniček pro dveře bylo spíš experimentování. Obrázky by mohly být větší a zřetelnější. Lepší je stáhnout si návod v elektronické podobě, tam jsou obrázky kvalitní.

Nepotvrdily se zkušenosti některých uživatelů s nepřesnou polohou děr – pokud někde něco nesedělo, byla to moje chyba (záměna nebo nepřesné usazení dílů). Asi dvě díry jsem musel dovrtat, protože nebyly úplně prostřižené. Výjimkou bylo vzájemné spojení střešních plechů, které jsem někde musel převrtat, protože po přišroubování plechů na nosníky se už s nimi nedá vůbec hnout pro doladění polohy (možná by bylo lepší nejdřív je vzájemně sešroubovat a teprve následně přišroubovat na nosníky).

Montáž jsem prováděl včetně přídavného podlahového roštu, na který jsem nakonec položil podlahu z překližky, což celou konstrukci zpevnilo a stabilizovalo. Rošt jsem k základnímu rámu kvůli zvýšení pevnosti přišrouboval, ačkoliv původně měl být pouze zasunutý do odpovídajících děr. Položený je pouze na srovnaný terén a podložený zejména v místech křížení maloformátovými dlaždicemi – počítám totiž s možností, že domek bude časem přestěhován na jiné místo. I když zpočátku montáže se vše zdá poněkud rozviklané, s přibývajícími díly se celá konstrukce zpevňuje a nakonec je výsledek až překvapivě dobrý. Je potřeba dávat si pozor na drobná poranění, zejména okraje panelů a prostřižených děr jsou poměrně ostré a při použití rukavic se zase špatně manipuluje se šroubky, takže mě stavba trochu krve stála:-).

Jako strojaři se mi nelíbí, že dlouhé výztužné profily montované ze dvou dílů mají v místě spojení malé překrytí a jsou sešroubované jediným šroubem, takže se chovají, jako by měly uprostřed kloub. Navíc díry pro šroub mají v obou dílech stejný (malý) průměr, takže při sešroubování nedojde k jejich silovému stažení (doporučuji v těchto případech v horním díle převrtat díru na větší průměr). Stejně se ale chystám k dodatečnému vyztužení, protože domek bude umístěný na poměrně větrném místě (udávaná je odolnost do 70 km/h, ale doufám, že bude větší). Kotvení jsem neprováděl, spoléhám na podlahový rošt s podlážkou a zatížení uskladněným nářadím a technikou (odhadem cca. půl tuny). Jak to bude s protikorozní odolností se ukáže až léty.

Z neznámého důvodu se mi podařilo sestavit domek tak, že dveřní otvor byl dole širší než nahoře a z toho vyplývala rozevírající se škvíra u zavřených dveří. Vyžádalo si dost úsilí pomocí seřízení závěsů a různých dalších improvizací, aby se dveře zavíraly tak, jak mají. Vzhledem k velikosti nepřesnosti (cca 2 cm) jde asi o moji chybu při montáži, ale nejsem si vědomý, kde by mohla nastat – otvory lícovaly tak, jak by měly. Dveře jsou vůbec nejslabším místem, mají nedostatečnou tuhost a pojezdy zadrhávají. Dolní kolejnička je z poměrně tenkého plechu, takže při přejezdu nějakým těžším břemenem je potřeba použít nějaký nájezd, třeba z kusu prkna.

Jsem velmi spokojený s prodejcem (Give.cz). Za cenu běžnou u jiných prodejců jsem získal zdarma podlahový rošt a dopravu, navíc (bez předchozího upozornění) ještě půlroční předplatné časopisu Domov.

Letošní dubnovou vichřici přežil domek bez ztráty bodu. I když se rychlost větru blížila udávané maximální odolnosti (meteostanice mi ukázala 63 km/h, skutečnost předpokládám ještě vyšší), nedošlo k vůbec žádným problémům. Zatížení překližkovou podlahou a uskladněnými předměty se ukázalo jako dostačující, a to ještě nebyl uskladněn sekací traktor o hmotnosti téměř 200 kg.

Klady:
+ poměrně jednoduchý stavebnicový systém
+ pěkný vzhled
+ slušné zpracování
+ přístup prodejce
+ odolnost

Zápory:
- drobné konstrukční nedotaženosti
- návod v některých bodech příliš stručný
- chrání proti počasí, ale ne proti krádeži (to je ale asi jasné)
- pojezd dveří není zrovna plynulý, dveře se zdají být nedostatečně robustní

Výměna akumulátoru – tablet GoClever TAB R105BK

Jednou ze známých slabin tohoto tabletu je malá životnost akumulátoru. U mého tabletu se znatelně začala kapacita snižovat zhruba po roce a nejdříve jsem to přisuzoval nějaké „žravé“ aplikaci. Stav ale záhy došel tak daleko, že plně nabitý tablet po půlhodinovém používání druhý den ani nenastartoval. Protože na akumulátory výrobci poskytují zkrácenou záruku, situace má dvě řešení – buď nechat akumulátor vyměnit v autorizovaném servisu (s náklady na práci, poštovné a případně předražený akumulátor), nebo si pomoci svépomocí (pravděpodobně se tím ovšem poruší podmínky záruky, což může způsobit komplikace při případné reklamaci nějaké jiné závady).

Uvedený postup jsem ověřil na svém tabletu, ovšem nepřebírám žádné záruky a upozorňuji, že případní následovníci postupují na vlastní riziko. Úkon zvládne průměrně technicky zdatný člověk během zhruba čtvrthodiny, není třeba žádných zvláštních znalostí – je dobré, pokud už někdy používal páječku :-). Potřebovat bude miniaturní šroubovák, plastovou kartu (nebo silnější kytarové trsátko), hrotovou páječku (pistolová trafopájka s běžným hrotem není příliš vhodná), cín, pájecí pastu nebo kalafunu. Postup jsem trochu více rozvedl, aby byl srozumitelný i pro méně zběhlé jedince, což snad odborníci mezi čtenáři prominou.

Prvním problémem bylo nalézt vhodný náhradní akumulátor. Tablet jsem rozebral, abych zjistil typ, ovšem přesně stejný akumulátor se mi najít nepodařilo. Změřil jsem tedy maximální rozměry, které jdou v tabletu použít, a objednal přes e-bay akumulátor s větší kapacitou (důležité je pouze dodržet napětí 7,2 V - jedná se o dva bloky 3,6 V spojené do série).

Původní akumulátor má rozměry zhruba 105 x 127 x 6,5 mm a udávanou kapacitu 3100 mAh, ale nový akumulátor s rozměry 130 x 120 mm se s rezervou vejde. Cena byla 22 USD. Udávané kapacitě 8000 mAh se nedá věřit - podle mého názoru sečetl výrobce kapacitu dvou bloků po 3,6 V, což je samozřejmě při sériovém zapojení nesmysl. Reálně se tedy jeví kapacita 4000 mAh.

 Nejdříve je potřeba tablet rozebrat, samozřejmě ve vypnutém stavu. Nezapomeňte nejdřív vyjmout microSD kartu, jinak hrozí její zlomení nebo vytržení šachty na kartu! Jako další krok je potřeba vyšroubovat tři šroubky ukryté pod krytkou konektorů.

Potom je potřeba opatrně vsunout vhodný plochý nejlépe plastový předmět za užití přiměřené síly do obvodové spáry tabletu a postupně vycvakávat jednotlivé úchyty. Já používám silnější kytarové trsátko, ale asi by stejně posloužila třeba nějaká plastová karta (například zákaznická z nějakého obchodu, platební bych raději nepoužíval).

Tím se dostaneme na všechny vnitřnosti. Asi vypadnou i perforované plíšky chránící reproduktory, ale v tomto ohledu nemohu radit, protože tablet se mi po záruční výměně displaye vrátil bez nich. Z toho lze usuzovat, že nejsou příliš důležité, navíc časem trochy vystupovaly z dělící spáry a škrábaly do rukou. Akumulátor je přilepený oboustrannou lepící páskou, takže je nutné třeba opět pomocí karty postupně akumulátor nadzvedávat a „odřezávat“ (já jsem s velkou opatrností použil nůž). Protože páska drží poměrně silně, nedoporučuji akumulátor jednoduše odtrhnout, protože by mohlo dojít k poškození šasi nebo jiných dílů. Potom už stačí odletovat přívodní vodiče od základní desky – doporučuji si na ní předem označit barvu nebo polaritu, aby při připojování nového akumulátoru nedošlo k přepólování. 

Vodiče nového akumulátoru odizolujeme asi v délce 3 mm a dobře (!) pocínujeme. Potom je už stačí přiletovat k základní desce při zachování původní polarity, doporučuji zkontrolovat kvalitu spoje pod lupou (spoj nemusí být zrovna krásný, ale cín musí dobře přilnout na všechny plochy – nesmí to být tzv. „studeňák“). Cín možná ani nebude potřeba přidávat, mohlo by stačit množství ulpělé na pájecích bodech a pocínovaných vodičích. Příliš velké množství cínu je spíš na škodu, může třeba zkratovat pájecí body. Je dobré pájet rychle, aby nedošlo k přehřátí desky. V případě opakování kvůli nějakému problému radši počkejte, dokud místo pájení nevychladne. Akumulátor potom přilepíme kousky oboustranné lepící pásky. Pokud překážejí vodiče směřující k vestavěným reproduktorům, není problém jejich polohu upravit, protože jsou pouze přilepeny lepící páskou a jejich délka je dostatečná. Tím je operace hotova, ještě je potřeba secvaknout a sešroubovat obě části tabletu.

Po zapnutí ukazoval tablet stav nabití na 85%, což by mohla být známka toho, že akumulátor neležel příliš dlouho někde ve skladu. Zatím jsem neporovnával výdrž s původním akumulátorem (ono to jde také dost těžko), ale zatím se splňují předpoklady, že bude vyšší, což lze očekávat i podle udávané kapacity a také rozměrů akumulátoru.

Doplněno: vyměněný akumulátor po roce a půl ztratil kapacitu a nafouknul se. Bohužel po další výměně akumulátoru už tablet nenabíhal, asi se něco poškodilo. Prodal jsem ho na náhradní díly... 

Kartáč na čistění obuvi od sněhu

Také vám během zimy vadí loužičky v předsíni vzniklé roztátím zbytků sněhu na botách? Není nic jednoduššího, než si vyrobit kartáč na čištění obuvi. Podobné jsem viděl za svých pobytů ve Skandinávii, kde si se sněhem dokáží určitě dobře poradit. Letní variantu jsem viděl před hotelem v Bulharsku, kde slouží k očištění nohou od nalepeného písku po návratu z pláže (samozřejmě se liší jemností štětin kartáče :-) ). Původní "modely" mají tři kartáče - jeden zespodu a dva ze stran, ale protože se mi podařilo sehnat vyhovující kartáče s poměrně dlouhými štětinami, byla by celá sestava moc vysoká a nevzhledná. Trochu jsem tedy upravil pozici kartáčů (pouze dvou), funkčnost zůstala zachována a možná se ještě zlepšila možnost očistění špičky a paty. Fotka napoví víc než spousta textu...

Největším problémem se ukázalo shánění vhodných kartáčů. Některé měly vyhovující tvrdost štětin, ale ty byly příliš dlouhé, takže by vzniklo příliš velké monstrum. S kratšími štětinami se zase vyrábějí spíš měkké smetáky na domácí úklid nebo naopak velmi tvrdé "šůrováky". Příliš měkké štěniny by měly špatnou čistící schopnost, tvrdé by zase mohly poškozovat obuv. Radši jsem se vyhnul i kartáčům s plastovou deskou kvůli montáži. Kromě vlastních kartáčů jsou potřeba už jenom dvě užší prkénka a vruty vhodné délky. Doporučoval bych nejdřív vše zhruba přiměřit a potom přišroubovat vždy pouze jedním vrutem, aby šlo podle potřeby doladit úhel kartáčů a následně přišroubovat kartáče napevno.
Při používání záleží na podkladu, jestli nebude kartáč ujíždět - mohlo by pomoci použití třeba gumových nožiček, nebo lehce vyčnívajících hřebíčků (vrutů).
I když letošní zimu zase tolik sněhu v našem regionu nenapadlo, kartáč se velmi osvědčil...

Oprava dálkového ovladače

Nedávno jsem řešil problém s dálkovým ovladačem (DO) k set-top boxu, který sporadicky přestával fungovat. Už dříve jsem měl potíže s DO k televizi. Ovladače k různým zařízením jsou dost podobné, takže chci nastínit pár možností, jak je opět uvést do chodu.

Prvním zádrhelem bývá rozpoznat, jestli je problém na straně ovladače, nebo na straně ovládaného zařízení. Já používám jednoduchý trik, využitelný u ovladačů s infračervenou diodou - stačí podívat se na ni skrz display digitálního fotoaparátu a stisknout nějaké tlačítko. Snímač digitálního fotoaparátu (případně telefonu) je totiž citlivý i na infračervené záření, takže pokud dioda při stisku nějaké klávesy bliká, je pravděpodobně DO funkční a problém může být na straně ovládaného přístroje.

Pokud dioda nebliká, je nějaký zádrhel v ovladači. S diagnostikováním závady je nejlépe začít tím nejjednodušším - bateriemi. Pokud nepomůže výměna (pozor - i záložní baterie mohou být vybité, doporučuji změřit voltmetrem!), zkontrolujeme a případně očistíme kontakty.

Pokud není problém v bateriích, jednoduchá řešení jsou vyčerpána a je třeba DO demontovat. Na to univerzální návod neexistuje. Čím dál méně často se setkáváme s "krabičkami" šroubovanými, protože výrobci v rámci úspor používají spojení na západky. Při neopatrné manipulaci hrozí jejich poškození a pak je potřeba řešit zpětnou montáž pomocí gumiček, izolepy nebo vteřinového lepidla. Platí tedy - postupovat velmi opatrně. Lehkým prohnutím nebo zkroucením ovladače je někdy možné podle deformace odhadnout polohu západek. Jako nástroj není příliš vhodný šroubovák, který omačkává hrany. Jde použít třeba platební kartu, mně se osvědčilo kytarové trsátko tloušťky 0.71mm nebo silnější.

Vnitřnosti DO bývají jednoduché - většinou jedna deska tištěného spoje v jednočipovém uspořádání, na které je zároveň integrovaná kontaktní plocha pro tlačítka. Doporučuji pomocí silné lupy zkontrolovat všechny letované spoje. U mě byl problém právě ve vylomení pájecího bodu infra diody, takže stačilo očistit vodivou vrstvu a proletovat spoj.

Dobré je vyčistit i kontaktní plochu klávesnice (lihem, Ironem, čističem na displaye...). Druhý výše zmiňovaný případ byl právě problém s mokrými kontakty klávesnice, které oslintal můj tehdy malý syn při okusování ovladače :-)

Jestli žádný z uvedených postupů nevede ke kýženému cíli, pravděpodobně se odebrala do věčných lovišť elektronická část ovladače, což zejména u jednočipového uspořádání je s největší pravděpodobností konečná. Lze za pár stokorun koupit univerzální DO, která v případě standardních přístrojů mohou plně nahradit původní DO. Koupě originálního ovladače bývá nákladnější. Protože mnoho moderních přístrojů je bez DO v podstatě nepoužitelných a ceny nových přístrojů jsou mírné, bývá často pozáruční porucha ovladače záminkou ke koupi nového (lepšího, úspornějšího, promakanějšího atd.) přístroje. Mně se doma válí ještě jedno nefunkční (aspoň zatím) DO od dvacet let staré, přesto výborné audiosestavy Technics. Ta je ještě jakožto zařízení ze staré školy plně ovladatelná i bez DO.

Pokud se necháte tímto článkem inspirovat, vždy postupujte s rozumem. Za jakékoliv škody na přístrojích a na zdraví nepřebírám zodpovědnost!

Co nebrat... ohřívač vody Ariston Platinum Si 10V

Jsem poměrně tolerantní zákazník - dokážu pochopit, že ne vše je dokonalé a každý děláme občas chyby. Někdy je sice na první pohled vidět, že si konstruktér s návrhem nebo dělník s montáží moc hlavu nedělali, ale snažím se to brát jako ojedinělý výstřelek nebo vadu určitého kusu. V několika málo případech, kdy bylo nějaký výrobek třeba reklamovat, jsem se setkal se vstřícným přístupem prodejce nebo servisu.

Nedávno jsem se ale spálil při koupi tlakového ohřívače vody (neboli bojleru). Byl jsem nucen nahradit doslouživší zásobníkový ohřívač Tatramat, který zásoboval asi 10 let teplou vodou kuchyni a WC. Jednalo se o desetilitrový smaltovaný tlakový zásobník. Protože se tak nějak všeobecně snažím vyhnout v budoucnu nepříjemným úkonům s údržbou a výměnou, rozhodl jsem se pořídit si zásobník, který mě (snad) přežije. S překvapením jsem zjistil, že mezi zásobníky TUV je minimální výběr těch, které by neměly být ohroženy korozí. Našel jsem v podstatě jenom dva - Ariston z nerezové oceli a Stiebel z mědi. Volba nakonec padla na Ariston z důvodu vyhovujících technických parametrů a desetileté záruky na tlakovou nádobu.

Objednal jsem tedy ohřívač Ariston Platinum Small SI 10V US. První zádrhel byl, že můj osvědčený e-shop mi dodal verzi s horním připojením místo objednané verze se spodním připojením. Omyl byl ale rychle napraven a správnou verzi jsem tedy namontoval. Po několika týdnech se ale začaly na spodku ohřívače objevovat kapky vody. Zkontroloval jsem připojení, ale tam problém nebyl (na převlečných maticích s gumovým těsněním celkem není co pokazit). Protože plastová skořepina ohřívače je snadno demontovatelná, zkontroloval jsem tlakovou nádobu a po detektivním pátrání jsem pomocí lupy objevil vlasovou trhlinku. Naštěstí servisní středisko mám téměř při cestě z práce, takže jsem podal reklamaci a ta byla během několika dní vyřízena výměnou za nový kus. Ten ale tekl hned po namontování, na vině byl špatný svár na přívodní trubce. V servisu jsem měl s technikem diskuzi ohledně správnosti připojení, ale vzhledem k integrovanému pojistnému ventilu bylo jasné, že ohřívač ani případným chybným zapojením nelze přetlakovat a tím poškodit. Odvezl jsem si domů tedy třetí kus (pokus počítám i výměnu špatné dodávky tak čtvrtý :-) ) a až doma jsem zjistil, že tentokrát mi dali verzi 15 litrů místo původní 10-litrové. I když je pro moje účely tato velikost zbytečná, už jsem nechtěl podstupovat další martyrium s výměnou a za cenu převrtání upevňovacích šroubů jsem ohřívač namontoval a ten bezproblémově funguje už několik měsíců (ťuk ťuk ťuk)...

Co mě zarazilo, to je provedení ohřívače. Nádoba sice vypadá dobře a údajně má být použita jakási moderní technologie svařování (cha cha cha), ale polyuretanová izolace je obraz bídy a utrpení. Obě poloviny jsou nepřesné, s otřepy, mezery jsou dolepovány proužky PUR pěny pomocí lepící pásky. V některých oblastech jsou plochy naprosto neizolované, což lze zjistit už tím, že ohřívač je místy na vnějším obalu docela teplý. Proto jsem i poslední kus odkrytoval a alespoň nejhorší místa zaizoloval několika vrstvami odřezků miralonové fólie, která se používá pod plovoucí podlahy. Kvalita krycích plastů je snad akceptovatelná, ale ovládací kolečko pro nastavování teploty je také dost odfláknuté.
  
Prostě si myslím, že tento výrobek nelze doporučit a je zklamáním jak z hlediska provedení, tak kvality výroby.

Jak vrtat do zdi bez velkého "svinčíku"

Každý, kdo občas vrtal do zdi, zná nepříjemné průvodní jevy - prach a suť všude kolem. Několik fíglů a pár pomůcek může nepořádek minimalizovat.

Důležité je kvalitní nářadí. Nejlepší je příklepová vrtačka s regulací otáček a dvoustupňovou převodovkou. Pokud nemá vrtačka plynulou regulaci, při jejím zapnutí dochází k trhnutí, při kterém vrták nasazený ke zdi spolehlivě vylomí velký kus omítky. Pokud naopak začínáme vrtat s roztočenou vrtačkou, vrták uhýbá a je problematické jeho přesné nasazení. Špatná je tedy jak přesnost vrtání, tak velký nepořádek okolo.

Důležitý je i kvalitní vrták. Jeden kus sice stojí stejně jako celá sada "šuntů", ale vyplatí se z mnoha důvodů. Jeho životnost je mnohonásobně vyšší a vrtací výkon neporovnatelný. Hlavní ale je, že kvalitní vrták je ROVNÝ. "Šunt" je buď křivý hned nový, nebo se ohne při prvním náročnějším vrtání. Křivému vrtáku špička hází do stran a při nasazení vylomí pořádný kus omítky. Toto mimochodem dokáže i nekvalitní vrtačka, u které hází vřeteno.

Použitím kvalitního nářadí tedy minimalizujeme nebezpečí vylomení omítky, ale prachu nás to nezbaví. Je tedy potřeba použít pomůcku, která nám pomůže přemístit ho tam, kde nevadí. Nejjednodušší je použití vysavače - hubici nebo přímo trubku přidržíme co nejblíž místa vrtání a s co nejvyšším výkonem vysavače odsáváme (viz obrázek). Má to několik nevýhod - často se nepodaří zachytit všechen prach a použití bez pomocníka je dost problematické. Existují i speciální odsávací hubice, které mají tvar prstence a podstatně zvýší účinnost odsávání.

Já jsem si za pár korun pořídil jednoduchý lapač prachu, který dokáže většinu nepořádku při vrtání zachytit. Je to v podstatě miska s víčkem a otvory v ose, kterými prochází vrták (viz obrázek). Přípravek se přitiskne ke zdi a vrtá se skrz jeho otvory. Většina prachu se zachytí uvnitř a po vrtání se jednoduše vysype. I tady jsou nevýhody - lapač prachu se musí jednou rukou přidržovat (nebo je opět třeba mít pomocníka) a nezachytí všechen prach, ačkoliv průchozí díra je vybavena kartáčkem.

Ideální je použití odsávacího nástavce přímo na vrtačku. Odstraňuje nedostatky výše uvedených způsobů. Obě ruce jsou volné, odsávání je účinné (řekl bych stoprocentní) a navíc se zlepší přesnost nasazení vrtáku, protože vrtačka má oporu. Příprava vrtání je sice trochu delší, ale v podstatě úplně odpadá nepříjemný úklid...

Jednoduché triky při malování bytu

Jednou za čas většinu z nás čeká nepříliš příjemná činnost – malování. My jsme tuto akci srovnatelnou s živelnou katastrofou nedávno prodělali. Pokud nechcete být odkázáni na profesionály (což má své výhody, ale také nevýhody), možná oceníte několik drobných rad.

Napojování dvou barev

Požívat při výmalbě kombinace barev je dnes moderní. Většinou se pro oddělení barev používá papírová zakrývací páska. Pokud je však povrch nerovný, což například klasická štuková omítka bývá, často barva zateče pod pásku a výsledkem je nerovný přechod barev. Toto nastává i v případě, že nanášíme barvu opatrně štětcem ve směru od okraje ven. Tomu lze zabránit jednoduchým postupem. Jako první naneseme okolo pásky nikoli barvu druhé plochy, ale tu původní (přelepenou)! Ta sice také zateče pod pásku, ale to nevadí, protože je stejná jako ta zakrytá barva. Tím ovšem zalepí mezery pod páskou a další vrstva (nebo vrstvy) už cílové barvy nezatékají a jsou po stržení pásky odděleny rovnou linií. Je dobré si naplánovat postup tak, aby jako druhá byla nanášena barva s vyšší kryvostí – ušetříme si vícenásobné přetírání v místě styku, pokud by spodní barva prosvítala.

Čisté zakončení a napojení barvy u stropu

Stropy i přes různé trendy bývají malovány světlou, většinou bílou barvou. Napojení na stěnu se řeší tak, že barva stropu bývá přetažena několik centimetrů na stěnu. Tímto způsobem lze také opticky měnit výšku místnosti – pokud bílá barva zasahuje na stěně níž, opticky to snižuje výšku místnosti. Pro napojení lze použít také papírovou lepící pásku, ale já používám jiný (jednodušší) postup. Potřebuji k němu pouze malířský váleček, který má ostré hrany, tedy nejlépe molitanový. Tento váleček posuneme na jeho osičce tak, aby vzdálenost jeho okraje od ohbí osičky odpovídala požadované šířce bílého proužku. Potom opatrně opřeme držák válečku o strop a váleček táhneme po zdi – vznikne čistý předěl mezi barvami. Víc než slova asi napoví foto. Je potřeba dbát na to, aby byl váleček přiměřeně namočený do barvy, protože pokud by bylo barvy příliš (nebo na váleček moc tlačíme), dochází k jejímu vytlačování do stran. Také pozor na potřísnění osičky barvou, protože potom si uděláme šmouhy na stropě. Někdy osičku v místě kontaktu olepuji páskou, abych čerstvě vymalovaný strop neodřel. 

Z mých dětských let si pamatuji, že táta dělal napojení barev štětcem podle čáry (vzniklé „brnknutím“ zednickou šňůrou) a potom spoj překryl linkou pomocí linkovacího přístroje s gumovým kolečkem a pravítka...

Pokrok nezastavíme – nové technologie

Při posledním malování jsme použili některé novinky. Jednak jsme si koupili váleček se zásobníkem barvy v rukojeti, takže není potřeba stále namáčet. Barvy jsme si nechali namíchat podle vzorníku. V místech, kde bylo potřeba překrýt skvrny, jsme použili speciální podkladovou barvu. Tam, kde jsou studená místa (rohy místnosti a ostění oken), jsme použili termoizolační barvu, která obsahuje mikroskopické skleněné kuličky plněné zředěným vzduchem (tedy téměř vakuem) a měla by zvýšit povrchovou teplotu až o dva stupně. Tím by se měl snížit sklon ke kondenzaci vodní páry a tím vznik plísní.
Zatímco nový váleček se už osvědčil, účinnost ostatních technologií se projeví až časem, a snad to bude v kladném smyslu...